Zímní výstup na Jebel Toubkal

Je leden 2021 a v Evropě vládne covid. Naštěstí žádná z restrikcí nám nikdy nezakázala vycestovat. Kam jinam vyrazit než poněkolikáté do našeho oblíbeného Maroka. Vždy jsme mířili primárně za surfováním, ale tentokrát vyrážím sám a konečně se chci podívat i do Vysokého Atlasu. Přilétám do Marrákeše, půjčuju si auto a z důvodu zhruba metru nového sněhu (v horách) plánuji strávit ještě několik dní na nejdelší vlně v Africe – Imsouane. Ještě předtím mě ale zvědavost zavede do turisticky prázdného centra, kde mezi místními lehce vyčnívám. Přijímám jedno pozvání na čaj a vracím se k autu, které tam ale není. O tom, jak funguje odtah v Marrákeši ale někdy příště! Po několika hodinách, zaplaceném odtahu a pokutě konečně vyjíždím z Marrákeše. Martin mě nechává v tentokrát prázdném surfhousu Mamaafrica a já několik dní trávím ve vlnách, než se počasí a nový sníh na Tubkalu umoudří. 

Času je spousta, takže vybírám ty nejmenší silnice, abych přehoupl zhruba 1700 metrů vysoké hory do údolí k dálnici Agádir -> Marrákeš a mohl pokračovat do dalšího údolí směrem k Tubkalu. Vzhledem k předchozím srážkám je občas cesta díky sesuvům o to zajímavější. Odbočuji z hlavní silnice směr Imlil a čekám zhruba 45 minut kvůli bagru, který uklízí a rozšiřuje silnici. Vjíždím do Imlilu a vypůjčená Dacia Logan s evropským klukem za volantem poutá díky turistickému covidovému útlumu pozornost. Mířím samozřejmě co nejvýš a pokračuji do Aroumd, kde se k autu seběhnou místní děti. Snažím se sehnat někoho anglicky mluvícího. Po chvíli děti přivádí pána v tradiční dželabě, který mě také ubytuje. Od vraždy evropských turistek (2018), která se stala jen pár set metrů od této vesnice, lze už jít na Tubkal jen s místním guidem. Několik kontrol na výstupové trase bohužel probíhá i teď v době covidové. Majitel ubytování mě tedy „donutí“ si guida také domluvit a volá svému bratranci. Smlouváme o ceně a mému rozpočtu a egu se nelíbí dvoudenní výstup s guidem a nocleh na Refuge. Domlouváme se tedy na příplatku a výstupu za jeden den. 

Ráno ve 4 vyrážíme a relativně brzy nandaváme mačky. Před východem slunce přicházíme k Refuge, kde začíná strmé stoupání. Jdeme bez navázání, jen s mačkami a cepínem. Rychlý přesun od oceánu do hor a předchozí tři měsíce nicnedělání po operaci kolene si začínají nad 3500 metrů vybírat svou daň. Postupujeme pomaleji, ale po pár hodinách jsme na vrcholu. (česky Džabal Tubkal 4167 m.) Jsme tu úplně sami. Ve větru a cca mínus dvaceti stupních děláme rychlé fotky a zahajujeme sestup. V Refuge pijeme Berber tea (místní čaj) a už nás čeká jen 10 kilometrů dolů. Zhruba v půl 4 odpoledne jsme zpět na ubytování a s radostí se loučíme a já padám do postele. Při výstupu z Aroumd počítejte cca s 27 kilometry a cca 2600 m. stoupáním.

Druhý den pokračuji v putování Atlasem do marockého lyžařského střediska Oukaïmeden. Cestou míjím spoustu prázdných restaurací a místních silničních prodejců, kteří stále prahnou po návratu turistů. Celé středisko připomíná návrat cca do roku 2000. Každý druhý je tu mountain guide a nabízí lekci lyžování. U každého auta je rozestavěno několik lyží a přeskáčí průměrného roku výroby cca 1995. Odmítnu několik nabídek na výměnu místních kamenů za moje LaSportivy a zamířím zpět do nížin. Odpoledne vyzvedávám v Marrákeši na letišti další dva surfaře z Brna a vracíme se strávit dalších několik dní u oceánu, než mě covidová situace donutí Maroko opustit. (Brňáci to nakonec měli na pár měsíců 🙂 )

Sepsáno po 3 letech. Snad mi toho moc nevypadlo. Jestli tě Maroko zaujalo, koukni na nabídku našich výletů!