Už od mala jsme se tomuhle autu smáli a možná k němu chovali i lehkou nenávist. Možná i proto, že jsme se chtěli přesvědčit, jestli je opravdu tak strašný, jak vypadá, jsme si během zimy v roce 2022 (po pár pivech) podali ruku na to, že koupíme multiplu a vyrazíme na lyže do Íránu. Tenhle plán se vzhledem k aktuální situaci odsunul na neurčito. (v hlavě ho ale stále máme)

Na marketplace se objevila Multipla v Brně za 13000,- Volám, sedám na vlak a vyrážím. O cestě do Brna a pohybu z vlakového nádraží nemusím vyprávět, ale auto vypadalo mnohem hůř, než jsem očekával. Každopádně to pro náš projekt není vůbec důležité. Technicky relativně fachá, usmlouvám to na 12k a šťastně vyrážím s multiplou do Plzně. (Dojela bez problému, nechápu)

Za čtyři dny hned vyrážíme na testovací expedici na den do Rakouska. Na hranicích začne hluk od předního kola. Po druhém zastavení nás napadne zkontrolovat šrouby. Přední kolo bylo jen na dvou, třetí nebyl a čtvrtý se ulomil. Dodáváme šroub z jiného kola a pokračujeme. Multička letěla jako vítr, což dokládá i pokuta od Traunsee, která dorazila ještě původnímu majiteli, který mi jí přeposlal se slovy: „Tyvole, co jsi tam s ní dělal?“

Začalo shánění posádky, což samozřejmě v naší komunitě nebyl problém. Z plánovaných šesti nás nakonec (naštěstí) jelo jen pět. Posádka musela být připravena na extrémní psychickou i fyzickou odolnost, (Už od koupi bylo pravidlem, že vpředu sedí vždy tři, až potom se plní druhá řada) stejně tak i Fiat Multipla, která zhruba dva měsíce před odjezdem jezdila téměř každý den. Občas se rozhodla za tepla chcípnout a nastartovat zhruba až za pět minut. Nevadí, kdyžtak počkáme. Stejně nikdo nevěděl, co s tím. Prošla výměnou oleje a filtru a odešla také spojka. Na další opravy nebyl z důvodu dobrodružství nárok. Mechanik byl přesvědčen, že tohle auto rozhodně nedojede ani do Turecka. Na tachometru bylo zhruba 370000km, ale motor 1.9 JTD jako by byl ještě v záběhu.

V červenci jednoho dne kolem půlnoci vyrážíme. Nabíráme zbytek smečky na nádraží a asi nikdo z nás si není jistý ani dojezdem do Brna. Plán je jasnej, jet co nejdál v kuse, nechcípat ani na tankování (klíček jde vyndat i když je nastartováno, ideální) Zažíváme několikahodinovou šikanu na srbských hranicích a zhruba za 24 hodin dorazíme pod nejvyšší horu Bulharska, kde usneme na karimatkách na kraji silnice. Druhý den se budíme a vyrážíme k vrcholu. (Musala) Cestou začíná pršet a je slušná kosa. Část to otáčí na chatě kousek pod vrcholem, kde nám stařenka prodává horkou polívku a čaj. Ortodoxní část skupiny to rychle dobíhá na vrchol. Promrzlí a durch míříme rychle dolů k multičce, využíváme kompletně celej nadčasovej interiér pro sušení věcí a vyrážíme směr Istanbul. Cestou zastavujeme v prvním Lidlu na párek v rohlíku a sdílený pivo. Zhruba za dvě minuty nás staví bulharská policie a ptá se, jestli byl před jízdou alkohol nebo drogy. „Alkohol trochu, drogy ne.“ Strážník: „Jseš si jistej? Uděláme testy a jestli lžeš, bude z toho velkej problém“

Po ujištění, že řidič měl opravdu jen kousek piva odchází s dokladama a pár minut mluví s kolegou u auta. Doklady dostáváme zpátky a jedeme dál.

Bez větších komplikací přijíždíme kamsi do Turecka, kde v random městě zahajujeme čtrnáctidenní honbu za kebabem tisíckrát jinak. Kdesi v poli rozkládáme spacáky a čeká nás jedna z nejhorších nocí, kdy si můžeme vybrat mezi pocením a rojem komárů, kteří jsou ochotní nás totápně rozštípat. Úplně KO přijíždíme druhý den do Istanbulu, bookujeme ubytko a dáváme si půl hodinky šlofíka, než vyrazíme do víru velkoměsta. V Istanbulu jak je naším zvykem chodíme těma nejzapadlejšíma uličkama a naše bílý holky nestíhají ochutnávky for free téměř v každém obchodě. Užíváme si noc v posteli a vyrážíme dál. Hlavní milník splněn, dojeli jsme multiplou do Asie. Bospor překonán. Rychlá zastávka na další kebab v Ankaře, okouknout hlavní památky a pokračujeme dál směr Kappadokie, kde očekáváme nával horkovzdušných balónů při východu slunce. Bohužel z jakýchsi vojenských důvodů se zrovna v den naší návštěvy létat nesmí a tak se budíme na vyhlídce a užíváme si východu slunce bez balónů.

Dalším bodem na mapě je obrovské jezero Van ve východním Turecku. Večer se za tmy vydáváme na více než 3000 metrů vysokou sopku, kde přespáváme na kraji kráteru. Ráno se budím a při ranní potřebě mě překvapí relativně velká želva. Ve třech tisících? Snídáme a vydáváme se dolů do kaldery, kde leží krásné modrozelené jezero. Cesta je záživná a cestou multičku poprvé usazujeme na bříško. Naštěstí bez následků. Rychlá koupačka a klesáme zpět do nížin. Podél jezera se přibližujeme k hranicím s Íránem a Arménií. Vojenských kontrol přibývá a civilních aut potkáváme minimum. Cestou také míjíme horu Ararat, kterou snad za pár dní uvidíme i z druhé strany.

Přijíždíme na hranice s Gruzií. Jedna kontrola, druhá kontrola. „Nemáte pojištění, to jste si měli koupit před hranicema. Dostanete pokutu. Vypněte motor!“ Dostáváme lístek s částkou, ale nic neplatíme. Dostáváme pokyn pokračovat dál, ale multička poprvé zazlobí, točí, ale nechytá. Celník se směje a říká: „Vy to pojištění opravdu potřebujete.“ Pohraničníci nám pomáhají roztlačovat a my hned zamířiíme k hranicím s Arménií. Další čekání, další kontrola, další pojištění,… „Hodnota vašeho auta? 500 Eur?“ Pán v bílém plášti si nás bere do budovy a retro foťákem si nás fotí. Pár strážníků okoukne multiplu a jsme v Arménii. Na silnici tu vidíme asi zatím nejhorší vozidla, alespoň konečně zapadáme. Přepínání dálkových světel nikdo neřeší a obrovské díry, které jdou sotva projet, na dálnicích, kde se jezdí 130 km/h nás už po chvíli taky nepřekvapí. Blížíme se pod nejvyšší horu Arménie – Aragac a multipla stoupá až někam do 3300 metrů. Balíme  si batohy a k večeru vyrážíme vzhůru. Okoukneme západ slunce a pod prvním sedlem nocujeme.

Brzy ráno vyrážíme, abychom stihli východ slunce z vrcholu. Část skupiny trpí nevolností a tak se výstup kamennými poli stává ještě nekomfortnější. Na vrcholu jednoho člena potkává lehká nehoda. (Podrobnosti si raději necháme pro sebe nebo k pivu) Holky zdravotnice se shodují, že to bude vyžadovat šití. Sledujeme východ, snídáme a pomalu zahajujeme kamennou klouzačku zpět dolů. Na parkovišti potkáváme Poláka s přítelkyní ve Fiatu Punto. Obě auta jsou naložená dost podobně, vyměňujeme si tedy pár soucitných vět a začínáme klesat směrem k Jerevanu. Zastavujeme na wifi a bookujeme ubytkoa googlíme nemocnice. Ve městě nám okamžitě vysvětlí, že při aktuálních vztazích Arménie a Turecka není dobré jezdit po Jerevanu s Tureckým voňavým stromečkem na zrcátku. (Smutně ho na pár dní sundaváme) Zdravá část skupiny zůstává v ubytování a pacient se vydává prozkoumat místní zdravotnická zařízení. Asi na čtvrtý pokus konečně nemocnice, která funguje! Sestřičky a zdravotní bratři se mě ujímají a vedou kamsi do místnosti, kde je spousta lůžek s pacienty. (Včetně těhotných žen, chlapů chodících kolem v montérkách,…) Na nos mi postupně kouká asi 5 lidí, (asi) jeden z doktorů mi vypráví lámanou angličtinou cosi o náboženství a nebi. Lehce mě to zneklidňuje, ale po chvíli na mě gestikuluje, že se bude šít. Zhruba do hodinky odcházím se šesti stehy, doktor mi dává termín na vyndání stehů a když mu říkám, že už budeme pryč, bere si whatsapp, aby mě alespoň zkontroloval. (Stehy se později vyndaly kdesi v Turecku na pláži)

Další den míříme pod Ararat do kláštera Chor Virap a do okolí chrámu Garni. Čeká nás ještě dlouhá cesta, balíme se a míříme zpět do Gruzie. Důkladná prohlídka cestou z Arménie nás neminula a žádné Čechy tu prý ještě neviděli. Ihned směřujeme k hranicím Ázerbájdžánu. Víza máme, ale hranice jsou prý zavřené. Čekáme asi 2 hodiny v extrémním horku. Prý potřebujeme povolení, které by nám mohli dát v Tbilisi na ambasádě. Na ambasádu se bohužel nelze dovolat, dozvonit ani dobouchat a tak zkoušíme alespoň napsat email a noc trávíme v Tbilisi. Druhý den zjišťujeme, že autem se asi do Ázerbájdžánu jen tak nedostaneme. V Tbilisi si ještě krásně zalezeme na 35 metrů vysokém betonovém monumentu nad městem, potom volíme náhradní plán a jedeme do okolí Mestie.

Kamenitými serpentýnami se blížíme k Mestii a část posádky začíná mít zažívací potíže. Koupeme se v řece a odpoledne se na výšlap vydáváme jen ve třech. Při západu rozkládáme karimatky u jezera, kde kolem nás volně pobíhají koně. Chvilku po večeři se začíná zvedat vítr a v dálce začínají dost intenzivně lítat blesky i přesto, že windy nic nevidí. Počasí v Gruzii no… Rychle balíme a utíkáme o pár set výškových metrů níž k přístřešku, který je dole kompletně plný krav. Horní patro je naštěstí volné. Zahříváme se místní čačou a jdeme spát. Přečkáváme noc v intenzivní bouřce a ráno se budíme s bučícím doprovodem. Počasí nám moc nepřeje a tak sestupujeme dolů. Volno se nám krátí, síly docházejí a tak startujeme mulťu a jedeme k Černému moři, kde by kdesi vedle benzínové pumpy mělo být pár lezeckých sportovních cest. Vzhledem k výrazům tankujících řidičů sem asi moc lezců nejezdí.

Dlouhá cesta zpět pokračuje a v merku máme tentokrát Kačkarské hory a vrchol Kačkar. Když odbočíme do údolí, čeká nás na místní poměry relativně turisticky rušné prostředí, ale špatné počasí nás pronásleduje dál. Jedeme až do setmění a přes hustou mlhu nejsme schopní najít „normální“ místo k přespání. Vytahujeme stany a nocujeme jednoduše na kraji široké silnice. Déšť a mlha setrvává (stejně tak jako zažívací potíže části smečky) a tak se balíme a pokračujeme v dlouhé cestě k domovu. Cestu už si prodlužujeme jen na rychlé smočení se v Řeckém moři. Využijeme zhruba o dva dny dřívějšího návratu a míříme rovnou do Sušice na Piggybeer session. Při večerním popíjení tu náhodou potkáváme partu kluků, co pořídila „žabí“ zelenou multiplu a plánují trip do Španělska. Náhoda?

Tachometr při návratu do místa odjezdu ukazuje 9998 km. Desetitisícový roadtrip si necháme na příště!

To byla jen malá část toho, co jsme za těchhle zhruba šestnáct dní zažili. Něco nám s odstupem skoro dvou let od zážitku do sepsání vypadlo z hlavy, také jsme o většinu fotek a videí přišli při krádeži harddisku a něco jsme také vynechali, aby ještě bylo co objevovat. Text rozhodně nemá sloužit jako itinerář, ale spíš jako inspirace a důkaz, že k zážitkům a cestování nejsou třeba peníze a spousta informací, ale jen nadšení a čas. (Při cestě autem do Asie se připravte na desítky a desítky hodin strávených na různých hraničních přechodech, čas v autě vykompenzuje extrémně levný kebab a nanuky na tureckých benzínkách)

Bavte se životem a třeba někdy na viděnou!